Při vší úctě k „vědecké“ medicíně, jediné, co pro vás může „zdarma“ lékař udělat, je vyléčit vás právě z ní. Vědecké medicíně se poslední dobou přestává dařit, a tak začíná být velmi nervózní. Miliardové zisky se začínají ztenčovat.

V tomto eseji vám chce autor ukázat, že ve svobodné společnosti není nutné, aby nemocný člověk odevzdal svůj osud do rukou tzv. „bezplatné“ zdravotní péče a trpně sledoval, jak jeho zdraví v lepším případě zvolna ustupuje před alopatickými jedy. Pokud je ochoten se do svého léčení zapojit, věnovat mu své úsilí, čas a peníze, určitě se setká s úspěchem.

Není třeba znát více než lékař. Stačí vědět to podstatné, to, co nám medicína zamlčuje. Vše se lze dnes dozvědět na internetu. Co se nutných znalostí týče lze obrazně říci: hrstka diamantů je mnohem cennější, než hora odpadků.

Byl jsem zdravé dítě. Od osmi let jsem po celou letní sezonu hrával s rodiči a jejich přáteli volejbal – až šest hodin denně. Později jsem k tomu přidal tenis, kanoistiku a pravidelné plavání. Přeplavání Máchova jezera pro mne byla rutina. V zimní sezoně jsem lyžoval, bruslil a hrál v rámci tehdejších možností hokej. Ve školních výsledcích jsem patřil k nejlepším ve třídě. Leč nebylo mi dopřáno těšit se ze svého zdraví příliš dlouho.

Totalitní režim zneužívající děti pro práce v zemědělství mne ve čtrnácti létech nahnal na chmelovou brigádu. Sedělo se od časných ranních hodin, tj. od 4:00 ráno, na studené dubové lavici a ručně se dral chmel. Brzy se objevily bolesti v zádech a v kolenou. Po týdnu mě odvezli do nemocnice, kde mě celých čtrnáct dní podávali jakési, dnes už neidentifikovatelné, prášky a pilulky. Pobyt v nemocnici mě obou bolestí zbavil.

Brzy poté jsem začal pozorovat, že mě při delším běhu začne po pár minutách „píchat“ pod pravými žebry a zadýchával jsem se. Protože jsem byl jako malý skaut trénován v překonávání překážek, nevzdával jsem se a popsané potíže překonával silou vůle. Většinou jsem do cíle doběhl, i když mezi posledními.

Asi od patnácti let jsem začal dostávat záněty krčních mandlí. Jejich počet každým rokem rostl tak, že před devatenáctým rokem dosáhl šesti zánětů do roka a mnohdy skončily vítězstvím streptokoka. Mandle byly natolik zvětšené, že se při zánětu dotýkaly. Mnohokrát jsem navštívil lékaře, kteří udělali jediné – předepsali antibiotika. Když mi bylo devatenáct, věhlasný chirurg a primář českolipské nemocnice usoudil, že mandle jsou natolik nemocné, že musí ven. Slovo odborníka bylo pro mé rodiče i pro mne slovem svatým, a tak byly mandle vyjmuty.

Při operaci, která se prováděla v bdělém stavu, však došlo ke komplikaci, a tak musela být přerušena s tím, že kousek mandle zůstane uvnitř a bude odstraněn po čtrnácti dnech. Přestože jsem nebyl žádná rozmazlená fiflena, byla tato zkušenost tak drastická, že jsem se ve své mladické nerozvážnosti rozhodl, že kdybych měl zemřít, už mě v té nemocnici nikdy neuvidí. Své slovo jsem dodržel a na „dodělávku“ operace se nedostavil.

Pár měsíců po této operaci jsem nastoupil základní vojenskou službu. Bylo to za ministra Čepičky, obávaného bolševika. Šikana byla na denním pořádku. Přijímač znamenal celodenní běhání po rozbahněných loukách v plynových maskách a s plnou polní. Mnohdy jsem měl pocit, že vyplivnu duši. Volné chvíle nám mazáci „zpříjemňovali“ tím, že nám nechali několikrát za sebou vyndat všechnu slámu ze slamníku a zase nacpat zpět, nebo plížit se s plnou polní a maskami po dlaždičkách roty, které před tím postříkali vodou a poprášili práškem na nádobí. Nejmenší šikanou bylo, když nám uřezali všechny knoflíky od uniformy a požadovali, abychom se za patnáct minut hlásili se všemi knoflíky přišitými. Abych se tomuto „výcviku“ vyhnul, zdvihnul jsem ruku na otázku, kdo je tady truhlář, a to mi umožnilo celé tři dny se „ulejvat“ tím, že jsem jako o závod od rána do večera řezal ruční pilou klády na vydřevení zákopů.

Do té doby jsem nic brutálnějšího než vojenskou službu nezažil a také nebylo nic, co bych více nenáviděl. Na druhé straně nutno přiznat, že zapracovala poučka: co tě nezabije, to tě posílí. Zřejmě má konstituce mi pomohla takovéto šoky překonat, a tak se má schopnost běhat delší tratě natolik zlepšila, že jsem v tom pokračoval po celé dva roky základní služby, i když jsem už nemusel. V civilu jsem tolik motivace k běhání neměl. Stále jsem se však po práci věnoval volejbalu, kanoistice, plavání, lyžování a badmintonu.

Po čase se píchání pod pravým žebrem opět zhoršilo, zvláště při jízdě na kanoi. Občas se mi opět zanítil zbytek krční mandle. To už jsem ovšem, jako kybernetik pochopil, že krční mandle nejsou nic jiného, než jakási kontrolní žárovička, která ohlašuje, že je tělo toxické. Začal jsem dbát na kvalitu výživy a pít detoxikační čaje. Tím se mi dařilo krčním zánětům předcházet a udržet toxicitu těla v rozumných mezích.

To trvalo až do invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Neotálel jsem, a již sedmý den po obsazení republiky překročil jižní hranici s Rakouskem. Vyřídil jsem si náležitosti a v březnu 1969 odletěl do New Yorku. Ženu jsem si přivezl s sebou a chtěli jsme se okamžitě vzít. To vyžadovalo lékařské vyšetření, a tak jedna z mých prvních cest po New Yorku vedla do Manhattanu k MUDr. Oskaru Klinerovi – bývalému osobnímu lékaři presidenta Masaryka i jeho syna Jana. Byl to velmi příjemný pán a tak jsme se hned spřátelili a dlouze si povídali (čekárna byla prázdná). Pan doktor se mi svěřil s různými zážitky s prezidentem, jak byl Honza Masaryk vyskočen z okna, a předčítal mi poslední dopisy od Hany Benešové. Asi při čtvrté návštěvě najednou zazvonil telefon. Česky mluvící paní si stěžovala, že má jakési problémy při řízení vozu. Pan doktor ji ujišťoval, že to nic není, že to jsou „jenom“ nervy, ať si z toho nic nedělá.

V tomto okamžiku jsem zbystřil. Z kybernetiky jsem věděl, že nervy jsou jednou z nejdůležitějších částí hardwaru, přenášející příkazy z mozku do všech částí těla. Selhání nervů by mohlo mít při řízení vozu fatální následky. Nepochyboval jsem o tom, že pan doktor patřil k nejlepším, když si ho vybral prezident, ale v tomto okamžiku začaly mé pochybnosti o medicíně jako takové. Nicméně, výsledky testů, které na mě pan doktor provedl, mne velmi vystrašily. Prý se mi rozpadají ledviny a nefunguje slinivka.

V té době jsem již měl vše vyřízeno na přesun do Chicaga, a tak mě pan doktor vybavil výsledky testů a naléhal, abych tam hned po příjezdu vyhledal dobrého lékaře. Takto vyjukán jsem se rozhodl okamžitě uzavřít životní pojistku u New York Life, abych alespoň zajistil ženu. Při této příležitosti jsem se seznámil s dalším židem – agentem této pojišťovny. Ten mi dal následující radu: Tyhle zdravotní problémy má téměř každý emigrant po příjezdu do Ameriky. Je to způsobeno stresem vyvěrajícím z nejistoty. Postavte se k tomu jako chlap, vykašlete se na doktory – ti vždy něco najdou, a ono to zase samo odejde. To byla nejlepší rada, kterou mi do té doby kdo dal. Zařídil jsem se podle ní, výsledky testů jsem zahodil a potíže za pár neděl ustaly.

V Chicagu jsem se rychle uchytil. Získal jsem místo vývojáře v největším telekomunikačním impériu světa, specificky ve výrobní jednotce Bell Systému – Western Electric. Několik prvních let jsem však spolupracoval s vývojáři Bellových laboratoří, s nimiž jsem sdílel to nejlepší pracoviště, jaké jsem si uměl představit. Byl jsem nadšen možnostmi svobodného světa, aniž bych měl tušení, že existují také nějaká nebezpečí.

Užíval jsem si „moderních vymožeností“ jako hamburgery, hotdogy, italian beef, coca cola, atd. atd. Můj zdravotní stav se pomalu, ale jistě zhoršoval, takže už za pět let jsem trpěl nedostatkem energie a permanentní vyčerpaností. Lékařské testy neukázaly nic nenormálního a bylo mi řečeno, že jsem úplně v pořádku. Dvakrát se mi však stalo, že jsem málem omdlel při řízení automobilu. Na poslední moment se mi v obou případech podařilo přirazit k chodníku, vyskočit z vozu a mdloby rozdýchat.

V této době jsem již začínal chápat, že „vědecká medicína“, jak sama sebe s oblibou nazývá, nemá ani znalosti ani prostředky jak mi pomoci. Hledal jsem tedy informace jak se z této šlamastiky dostat vlastní silou. Jistou naději slibovala kniha s názvem Psycho-Dietetics od lékařů s nekonvenčním pohledem na věc. V ní jsem nalezl psychotest, z jehož výsledků jsem vyrozuměl, že jsem jedním z nejtěžších případů hypoglykémie. Bylo to pro mne nové slovo, a tak jsem hledal dále a nalezl knihu největšího experta na výživu Dr. Paavo Airoly: Hypoglycemia: A Better Approach. Tato kniha mi učarovala, protože Paavo Airola [1], se kterým jsem se později seznámil osobně, mluvil „mým jazykem“. Sledoval jsem jeho doporučení a během tří měsíců jsem se hypoglykémie navždy zbavil. Byl to můj první triumf nad medicínou, která teprve pár let před tím uznala existenci hypoglykémie, ale stále nevěděla co s ní. Druhým triumfem bylo vyléčení mého syna z chronického kašle homeopatickými léky, které jsem sám stanovil poté, co ho dva a půl roku neúspěšně léčil alopatický dětský lékař (chronický kašel mu před tím přivodil alopatickými „léky“ jiný lékař).

Prostudoval jsem celé dílo Paava Airoly a jeho rad o výživě se v zásadě držím dodnes. Také jsem podle něj během let podstoupil třicet hladovek, z nichž každá byla mému zdraví velmi prospěšná. Pracovní tempo v našem podniku na mne však začalo doléhat stále více. Velmi jsem si považoval, že se mi dostalo té cti pracovat v podniku, který přivedl na svět všechny technické novoty, jako tel. voliče, transistor, integrované obvody, optické kabely, transmise přes oceánské kabely i přes satelity, digitální spínače, a vůbec položil základy veškeré Hi-Tech. Dosáhl toho tím, že zaměstnával pouze technickou elitu z celého světa a z nejprestižnějších amerických univerzit si vybíral