Fašistický hrdina v demokratickém Kyjevě
Autor: Timothy Snyder, profesor historie na univerzitě v Yale
Datum vydání: 24.2.2010 (na den přesně 12 let před invazí)
Nastupující ukrajinský prezident se bude muset trochu zaměřit na historii, protože ten odcházející právě udělal hrdinu z dávno mrtvého ukrajinského fašisty. Udělením nejvyššího státního vyznamenání „Hrdina Ukrajiny“ Stepanu Banderovi (1909-1959) 22. ledna vyvolal Viktor Juščenko protesty hlavního rabína Ukrajiny, prezidenta Polska a mnoha svých občanů. Není divu. Bandera měl za cíl udělat z Ukrajiny fašistickou diktaturu jedné strany bez národnostních menšin. Během druhé světové války jeho stoupenci zabili mnoho Poláků a Židů. Proč by si prezident Juščenko, vůdce demokratické oranžové revoluce, přál takovou postavu rehabilitovat? Bandera, který strávil roky v polském a nacistickém vězení a zemřel rukou sovětské KGB, je pro některé Ukrajince symbolem boje za nezávislost ve dvacátém století.
Bandera se narodil v roce 1909 a dozrával v době, kdy příčina národního sebeurčení zvítězila ve většině východní Evropy, ale ne na Ukrajině. Když začala první světová válka, byly země dnešní Ukrajiny rozděleny mezi Ruskou říši a habsburskou monarchii a byly znovu rozděleny mezi nový Sovětský svaz a nově nezávislé Polsko, když krveprolití přestalo. Sověti porazili jednu ukrajinskou armádu, Polsko tu druhou. Ukrajinci se tak stali největší národní menšinou v Sovětském svazu a Polsku. Většina ukrajinských politických stran v Polsku se časem smířila s polskou státností. Byla však vytvořena ukrajinská vojenská organizace, složená z ukrajinských veteránů v Polsku, která následovala hnutí, které se snažilo změnit hranice Evropy – fašismus. S Benito Mussolinim, který přišel k moci v roce 1922 v Itálii, jako jejich modelem, uskutečnili řadu neúspěšných pokusů o atentát na polské politiky.
V době, kdy se ukrajinská vojenská organizace stala organizací ukrajinských nacionalistů (OUN) v roce 1929, dominovala v ní mladší generace. Mladí teroristé, jako byl Stepan Bandera, nebyli vytvořeni předválečnými říšemi, ale fašistickou ideologií a zkušenostmi národní diskriminace v Polsku. Ve dvacátých letech uzavřely polské úřady ukrajinské školy a ignorovaly polský slib zajistit ukrajinskou národní autonomii. Na konci dvacátých a začátků třicátých let 20. století, když se nová vláda Polska snažila o usmíření s pěti milióny Ukrajinských občanů, ukrajinští nacionalisté rozhodně zabránili jakémukoli kompromisu. Bandera byla jedním z hlavních organizátorů teroristických kampaní, jejichž cílem bylo zabránit Ukrajincům v přijetí polské vlády a vyvolat polskou odvetu. Hlavními cíli jejich pokusů o atentát byli Ukrajinci a Poláci, kteří si přáli spolupracovat. OUN zavraždil vedoucího obhájce ukrajinsko-polského sbližování, Tadeusze Holówka, v jeho posteli v sanatoriu. Rovněž se snažili (ale nepodařilo se) zabít Henryka Józewského, který prováděl politiku národních ústupků pro Ukrajince v Polsku.
Bandera a jeho ukrajinští nacionalisté si byli vědomi mnohem větších represí na sovětské straně hranice, kde žilo mnohem více Ukrajinců; vzhledem k účinnosti sovětské tajné policie však mohli působit pouze v rámci Polska. Reagovali však na záměrné vyhladovění milionů rolníků na sovětské Ukrajině Josifem Stalinem v roce 1933. Bandera byl pravděpodobně zapojen do plánování odvetného atentátu na sovětského diplomata v Polsku koncem toho roku. Ukrajinští nacionalisté doufali, že proces s mladým Ukrajincem, který spáchal atentát, využijí jako fórum k šíření zpráv o hladomoru, ale polské úřady to nedovolily. Ukrajinští nacionalisté (a mnoho dalších Ukrajinců v Polsku a jinde) byli roztrpčeni tím, že Západ nereagoval na masové umírání v SSSR. Rok 1933 byl také rokem, kdy Hitler převzal moc v Německu. Bandera a další ukrajinští nacionalisté viděli nacisty jako jedinou mocnost, která může zničit oba jejich utlačovatele, Polsko i Sovětský svaz. Aktivisté OUN byli v kontaktu s německou vojenskou rozvědkou.
V červnu 1934 OUN zavraždila Bronislawa Pierackého, polského ministra vnitra, když začal vyjednávat s umírněnými ukrajinskými skupinami v Polsku. Za účast na organizování vraždy byl Bandera v lednu 1936 odsouzen k trestu smrti – změněn na doživotí – z vězení byl propuštěn, když Němci v září 1939 napadli Polsko, a vzápětí se snažil dostat OUN pod své vlastní velení. Místo toho se OUN rozdělilo na dvě frakce, přičemž Bandera velel té radikálnější, známé jako OUN-Bandera nebo OUN-B.
Bandera působil v době a na místě, kde bylo násilí velmi praktické, ale kde šance, že povede k ukrajinské národní nezávislosti, byla minimální. Jeho stoupenci se stále více propadali do víru násilí na východní frontě, aniž by tím vytvořili ukrajinský stát. Němci skutečně zničili Polsko v roce 1939, jak ukrajinští nacionalisté doufali; a pokusili se zničit Sovětský svaz v roce 1941. Když v červnu Wehrmacht napadl Sovětský svaz, přidaly se k nim armády Maďarska, Rumunska, Itálie a Slovenska a také malé kontingenty ukrajinských dobrovolníků spojených s OUN- B. Někteří z těchto ukrajinských nacionalistů pomáhali Němcům organizovat vražedné pogromy na Židy. Tím prosazovali německou politiku, která však byla v souladu s jejich vlastním programem etnické čistoty a jejich vlastním ztotožňováním Židů se sovětskou tyranií.
Ukrajinské nacionalistické politické cíle však nebyly totožné s těmi Hitlerovými. V červnu 1941 vyhlásili stoupenci Bandery nezávislost ukrajinského státu a zároveň slibovali spolupráci s nacistickým Německem. Adolf Hitler neměl zájem o ukrajinskou nezávislost za těchto nebo jakýchkoli jiných podmínek a nakonec nechal většinu vedení OUN-B zatknout. Sám Bandera byl uvězněn v Berlíně a poté v táboře v Sachsenhausenu. Stejně jako ostatní východoevropští nacionalisté významného postavení byl držen v záloze pro budoucí nepředvídané události, kdy by mohl být pro nacisty užitečný.
Bandera byl stále v německém táboře Sachsenhausenu a bez vlivu, když jeho skupina, na začátku roku 1943, převzala velení partyzánské armády. Když se vlna obrátila proti Němcům v bitvě u Stalingradu, Ukrajinci, kteří sloužili Němcům jako pomocní policisté, opustili německou službu a vyrazili do lesů. Mezi jejich povinnostmi jako policistů patřilo masové zabíjení západoukrajinských Židů. Tito Ukrajinci, někteří z nich členové OUN-B, tvořili jádro Ukrajinské povstalecké armády (neboli UPA), která se hlásila jak proti stávající německé okupaci, tak nadcházející sovětské. Dva vůdci Banderovy organizace, Mykola Lebed‘ a Roman Shukhevych, přivedli UPA pod kontrolu OUN-B.
Pod jejich velením se UPA v letech 1943 a 1944 zavázala etnicky vyčistit západní Ukrajinu od Poláků. Partyzáni UPA zavraždili desítky tisíc Poláků, většinou žen a dětí. Někteří Židé, kteří se uchýlili do polských rodin, byli také zabiti. Poláci (a pár přeživších Židů) uprchli z venkova ovládaného UPA do měst, ovládaných Němci. Ti, kteří přežili, vytvořili sebeobranné organizace, nebo se přidali k německé policii (nahradili Ukrajince) nebo k sovětským partyzánům, kteří bojovali proti UPA. Ve všech těchto konfliktech se Poláci mstili ukrajinským civilistům. UPA ostatně pravděpodobně zabila tolik Ukrajinců jako Poláků, protože považovala lidi, kteří se nehlásili k jejímu vlastnímu nacionalismu, za zrádce.
Poté, co Rudá armáda vyhnala Němce z Ukrajiny v létě 1944, zatáhla UPA sovětské síly do rozsáhlé partyzánské války. Koncem roku 1944 Němci propustili Banderu ze Sachsenhausenu a on uvažoval o návratu na Ukrajinu. Jeho kolegové, ukrajinští nacionalisté, ho od toho odrazovali s odůvodněním, že je jako symbol boje příliš cenný a neměl by riskovat svůj život. Mezitím tisíce Ukrajinců zemřely v boji za nezávislost pod jeho jménem. Žádná jiná partyzánská síla neodolávala Sovětům tak dlouho jako UPA a nezpůsobila jim takové ztráty. Do konce 40. let však zvítězili Sověti, kteří zabili více než sto tisíc Ukrajinců a mnohé další deportovali na Sibiř. Pokud jsou sovětská čísla spolehlivá, ukrajinští nacionalisté utrpěli v boji proti komunistické nadvládě více obětí na životech, než americká armáda v průběhu korejské a vietnamské války dohromady.
Právě toto dědictví oběti si dnes mnozí na západní Ukrajině spojují s Banderou a nepřejí si být zapomenuti. UPA také bojovala na polské straně hranice a bránila se tamnímu polskému komunistickému režimu, který deportoval Ukrajince z jejich vlasti. Mnoho lidí, kteří vstoupili do UPA v Sovětském svazu i komunistickém Polsku, tak učinilo po válce v sebeobraně a nezúčastnili se dřívějších vražedných kampaní. Když studená válka začala, někteří členové OUN-B a bojovníci UPA byli naverbováni britskou a americkou rozvědkou a poté vysazeni výsadky s padáky v sebevražedných misích za sovětskou hranici. Sovětští a polští komunisté, kteří upevnili svou vládu koncem 40. let, prohlašovali OUN a ukrajinské partyzány za „německo-ukrajinské fašisty“, což je charakteristika dostatečně přesná, aby sloužila jako trvalá a účinná propaganda v Sovětském svazu i mimo něj. Sám Bandera zůstal po válce v Německu vůdčí postavou v nejednotném prostředí ukrajinských nacionalistů v Mnichově. Zůstal věrný myšlence fašistické Ukrajiny až do atentátu ze strany KGB v roce 1959.
Fašismus nikdy neměl významný vliv na východní a střední Ukrajině a byl důležitý pouze v západoukrajinském politickém životě za velmi zvláštních okolností druhé světové války a partyzánské války proti sovětské moci, kdy teroristé s undergroundovými zkušenostmi měli přirozenou výhodu. Přesto je Bandera spojen s určitou alternativní historií země, která je mimo dosah Ruska a Sovětského svazu. Bandera se narodil spíše v habsburské monarchii než v Ruské říši a jeho hnutí vzniklo spíše v Polsku než v Sovětském svazu. Tyto země se staly součástí Sovětského svazu až v důsledku druhé světové války. Ukrajinští nacionalisté z tohoto regionu věřili, že se účastní většího evropského hnutí, a měli pravdu. K zotavení z fašistické ideologie v jižní, střední a západní Evropě došlo až po druhé světové válce, v podmínkách americké okupace a prosperity. Pro mnoho lidí na západní Ukrajině nebylo triumfální tažení Rudé armády přes vlast na západ ani tak osvobozením, jako spíše začátkem další okupace, sovětské po polské a německé. UPA byla jedinou nadějí na národní sebeobranu.
Toto je jeden výklad ukrajinské historie, ale není to ten dominantní. Juščenko byl tvrdě poražen v prvním kole prezidentských voleb, možná do jisté míry proto, že mnohem více Ukrajinců se identifikuje s Rudou armádou než s nacionalistickými partyzány ze západní Ukrajiny. Podobizna Bandery byla v Oděse upálena poté, co byl jmenován hrdinou; dokonce i jeho socha v západoukrajinském Lvově, postavená městskými úřady v roce 2007, byla během volební kampaně pod dohledem. Pro Juščenka, který není západním Ukrajincem, bylo banderovské objetí součástí obecnějšího pokusu distancovat Ukrajinu od dědictví stalinismu. Jak každý, kdo se zajímá o historii sovětské Ukrajiny, ví, od Vladimira Putina v Moskvě po ukrajinské nacionalistické emigranty v Torontu, že partyzáni, bojující pod Banderovým jménem, vzdorovali nastolení stalinistické nadvlády s obrovským odhodláním. Zdá se tedy, že Juščenkovo rozhodnutí má jistou binární politickou logiku: oslavovat Banderu znamená odmítnout Stalina a odmítnout jakýkoli nárok Moskvy na moc nad Ukrajinou.
Jakkoli by mohla být rehabilitace Bandery v souladu s ideologickou konkurencí poloviny dvacátého století, dnes nedává etický smysl. Juščenko, který ocenil nedávný kyjevský verdikt odsuzující Stalina za genocidu, považuje za hrdinu muže, jehož politický program volal po etnické čistotě a jehož stoupenci se podíleli na etnických čistkách Poláků a v některých případech i na holocaustu. Bandera se postavil proti Stalinovi, ale to neznamená, že tito dva muži byli moc odlišní. V jejich boji za Ukrajinu vidíme triumf zásady, společné fašistům a komunistům, že politická transformace posvěcuje násilí. Bylo to přesně toto dědictví, které východoevropští revolucionáři za posledních třicet let zřejmě překonali, od hnutí Solidarita v Polsku v roce 1980 až po ukrajinské prezidentské volby v roce 2005. Tehdy, během oranžové revoluce, pokojné demonstrace za svobodné a spravedlivé volby, přinesly Juščenkovi prezidentský úřad. Tím, že se Juščenko při odchodu z úřadu ztotožnil s Banderou, vrhl stín na své vlastní politické dědictví.
KONEC ČLÁNKU z roku 2010 od profesora historie na Univerzitě v Yale, Timothy Snydera.